Dobrý den, je mi 32 let a mám 1,5 letého syna. Prcek nám s manželem vyšel na první pokus, takže byl plánovaný, ale nečekali jsme ho tak brzy. V průběhu těhotenství jsme tedy narychlo sháněli nové bydlení, ale bohužel se protáhla rekonstrukce a stěhování probíhalo přesně tři týdny po porodu, tedy v období šestinedělí. Snažila jsem se samozřejmě balit už v těhotenství, ale jednak jsem až do poslední chvíle nevěděla, kde vlastně budu po porodu bydlet (nabízely se možnosti ve starém bytě, v novém bytě, nebo dočasně u svých rodičů), jednak jsem byla už velmi unavená a bylo to pro mě náročné, takže ten největší nápor mě čekal až krátce po porodu. Moje máma mi vůbec nepřidala. Jako by mě začala nenávidět za to, že bude babičkou, jinak si to neumím vysvětlit. Vždy byla dominantní a chovala se ke mně jako k malé hloupé holce, ale to, co jsem zažila v období okolo porodu (před i po), přesáhlo všechny meze. Stále na mě řvala, buzerovala mě ohledně rekonstrukce, která neprobíhala podle jejích představ, a na "mami, já už nezvládám balit, mohla bys mi prosím pomoct?" reagovala opovržlivým "to je tím, že jsi tlustá." Čekala jsem, jak nás to období sblíží, jak spolu budeme nakupovat oblečky a výbavičku pro miminko, jak budu jako těhule hýčkaná a opečovávaná.... Ale ve skutečnosti jsem byla pořád jen kritizovaná s shazovaná a bylo mi to strašně líto. Když jsem byla v porodnici, mamka si vzala "do parády" náš starý byt a udělala z něho načančaný miminčí pokojíček podle svých představ. Kdybych se za tři týdny neměla stěhovat a kdyby mi většinu mého oblečení a dalších věcí neodvezla s tím, že to "nebudu potřebovat," snad bych jí mohla být vděčná. Takhle to bylo k zešílení, neměla jsem ani v čem zavézt prcka k doktorce, nemohla jsem popřát babičce k narozeninám, jít na zkoušku ve škole (dálkově studuji) a hlavně mi strašně vadilo, že se mi "cizí" osoba hrabala v mých věcech. Po porodu jsem najivně čekala čekala ovace, gratulace, dárky... Nic z toho se samozřejmě nekonalo, nedostala jsem vůbec nic, ani jednu kytičku, blahopřání.... První otázka mamky v porodnici byla "hele, a cvičíš?" a v tomto duchu se ke mně chovali i ostatní členové rodiny. Opovržlivě, jako bych byla odpad a neschopa neschopná... Místo balení a sžívání se s miminkem jsem musela vytrpět nespočet návštěv, všichni přišli samozřejmě s množstvím nevyžádaných "rad" a otázek ve stylu "hele, a vaříš?". Asi si mysleli, že mi pomáhají, ale ve skutečnosti mi pomáhali leda tak do hrobu. Snažila jsem se mít pořád perfektně uklizeno, ale samozřejmě bylo vždy něco "špatně", navíc jsem tedy nemohla balit, protože by to dělalo nepořádek. O tom, že jsem prakticky vůbec nespala, a byla jsem naprosto vyčerpaná s na pokraji kolapsu, ani nemluvím. Poslední den před stěhováním už jsem balit musela a tehdy si pamatuju, jak nade mnou stály matka s tchýní a jedna do mě hučela, že bych si měla stahovat to břicho a druhá, že bych měla cvičit. Nevýslovně to bolelo, tím spíš, že jsem i takto krátce po porodu vypadala mnohem lépe než ony dvě. Pak tedy proběhlo stěhování s vypětím všech sil, ale peklo pokračovalo. Zase mi tam pořád lezly návštěvy a strašně se divily, že ještě nemám všechno vybalené a načančané. Když jsem vybalila třeba tři krabice, nikdo to ani neviděl, ale musela jsem si vyslechnout kritiku, jak je možné, že jsem jich nevybalila dalších pět. Navíc se ke mně každý choval tak, jako bych svou neschopností dítě div nezabíjela, což také strašně bolelo. Spala jsem tak šest, sedm hodin se dvěma hodinovými přestávkami, ale i to bylo vnímáno jako "moc", protopže jsem vstávala "až" okolo deváté. Pořád jsem jen musela poslouchat řeči ve stylu "Vašíčku, ty chudáčku, že máš takovou mámu." nebo opovržlivé "kdybys s ním šla tam a tam, byla by to vražda." Byla jsem tedy jen zavřená doma, nikam jsem nesměla, ale zároveň jsem musela být čtyři hodiny denně venku, protože jinak by údajně taky umřel. K tomu další zkoušky ve škole. Sáhla jsem si skutečně na dno svých sil a dodnes nechápu, jak jsem to mohla zvládnout, ale nenašel se nikdo, kdo by mě pochválil nebo to nějak ocenil. Bohužel ani nikdo, kdo by mi skutečně smysluplně pomohl. Tohle příšerné období trvalo asi tři měsíce, než opadl prvotní zájem příbuzenstva o miminko a než jsem konečně měla vše vybalené. Nepamatuju si z něj vůbec nic, nevím, kdy se prcek začal pást koníčky a přetáčet se na bříško, pamatuju si jen ten stres a bolest fyzickou i duševní. Pak to všechno pokračovalo, ale už naštěstí v menší míře. Stále návštěvy matky a tchýně, kontrola domácnosti, kritika mé osoby a údajná "pomoc", která spočívala akorát ve žvatlání na miminko a ukazování, co vše dělám blbě. Dnes to vypadá tak, že i když mi prcka vezmou ven, abych si "odpočinula", celou tu dobu se jen klepu hrůzou (doslovně), co mi zase vytknou a co bude zase špatně. Moje máma už se se mnou prakticky vůbec nebaví, ignoruje mě, neodpovídá mi na otázky a stále jen žvatlá na prcka. Tchýně se se mnou sice baví, ale stylem, jak jsem úplně neschopná a co vše musím udělat jinak. Pokaždé, když jí prcka předávám, ho musím převlékat, protože ho mám oblečeného "špatně". Nejraději bych, aby mi ty dvě vůbec "nepomáhaly," ale celý tento rok ještě dokončuji studium a k tomu jsem již na částečný úvazek pracovala, takže hlídání občas bohužel potřebuju. Teď v září mě čekají státnice a pak už konečně nebudu mít na práci nic jiného kromě prcka a vyrovnání se s tou příšernou minulostí. Potřebovala bych poradit, jak zapomenout a jak začít zase nějak normálně žít. Nejde o to, že by mě omezovalo samotné dítě, ale že nic "nesmím" kvůli matce a tchýni. Vše, čím jsem se snažila si to období zpříjemnit, bylo "špatně". Nemám už ani z ničeho radost, vysloveně jen přežívám a život mi utíká, aniž bych z něj cokoli měla. Už nějakou dobu musím poslouchat, že mám mít druhé dítě, a já přitom vím, že druhé dítě NIKDY nechci, že bych snad radši umřela, než to vše zažít ještě jednou. Děsím se, aby se nestala nějaká "nehoda" nebo aby mě někdo nepřesvědčil.
P.S.: K synovi se chovám skvěle, nikdy jsem na něj ani nezvýšila hlas. Čím méně lásky dostávám od své mámy já, tím více jí dávám jemu.

Akceptovaná odpověď

úterý, srpen 25 2015, 11:32 AM - #trvalý odkaz