Dobrý den, předem se omlouvám za sloh, ale jsem již naprosto zoufalá. 4 roky mám přítele, kterému je nyní 17 a mě je 18. Hned mi padl do oka a první půl rok bylo nejkrásnějších 6 měsíců. Jednou jsme spolu koukali na film, kde se objevila nahá herečka a zničehonic jsem se zpotila a zjistila, že mi není příjemné, že přítel onu herečku vidí. Nicméně nijak jsem to neřešila, ale bohužel něco se stalo. Dnes je to již 3,5 roku. co se tak neskutečně trápím, mám velké deprese, každý den několikrát brečím. Poslední dva roky toužím jen po tom abych neexistovala, moc si chci nějak ublížit, aby si mě někdo všiml, přemýšlela jsem mockrát už i o smrti (nyní je to každý den), bohužel vím, že bych to nedotáhla až na to, že bych to udělala. Dva roky jsem navštěvovala psycholožku, která u mě neměla žádný účinek. Byla jsem na kineziologii, ovšem ani tentokrát nic. Nyní navštěvuji psychiatra, kde jsem byla zatím jen 3x, což pro mě znamenalo troje vyzkoušené léky ( CIPRALEX, OLWEXYA, ZOLOFT) kromě únavy mi ani jeden z těchto léku nepřinesl nic nového, ani trochu nepomohl. Abych upřesnila, co vlastně prožívám a jak se můj život změnil před těmi čtyřmi roky, tak vše se odehrává v mém vztahu s přítelem. Začalo to tím, že jsme přestali chodit na veřejné koupaliště, později i do kina, snažím se co nejméně vycházet s ním ven. Vše jen pro to, že na koupališti jsou ženy v plavkách a v kině herečky, které by mohli mít výstřih, nebo moc krátké kalhoty, dokonce i hezký obličej. Nekoukáme ani na televizi a když už se snažím abychom se spolu mohli na nějaký film kouknout, tak ho nejdříve shlédnu sama a když uznám za vhodné, že mi tam nic nevadí, tak to pustím i příteli. Zní to hrozně, přijdu si strašně, ale každá situace, kdy přítel, i omylem, někoho zahlédne pro mě znamená stáhnutý krk, sevřený žaludek, zpocené tělo, motání hlavy, bušení srdce, smutek, pláš a vztek a chuť zemřít. Bohužel všude jsou ženy, takže i obyčejná cesta do krámu pár metrů pro mě znamená všechno tohle. Jsem už tak neskutečně vyčerpaná, nic mě nebaví, neustále je mi špatně i od žaludku, často jsem nemocná, nemám ani jednoho kamaráda( a to taky jen proto, protože nemůžu jít nikam s kamarádem, jinak by byl přítel někde sám a já nevěděla co dělá, co vše vidí...To je také důvod, proč jsme od března každý den spolu. Jsme celý dny spolu a večer buď přespíme u něj nebo u mě, což znamená hádky. Přítele už to se mnou nebaví, je naštvaný. Naneštěstí mám další problém. Citovou závislost, kdy se od něj nedokážu hnout, jakmile se má jet projet na kole s kamarádem, tak nejen, že jsem nervozní, kde koho uvidí, ale jsem naštvaná, že jde raději s kamarádem než se mnou a mrzí mě, že já zůstanu sama. Jsem ze všeho už tolik unavená, že jsem i neskutečně citlivá. Neustále brečím, obzvlášť když na mě jen malinko zvýší hlas nebo řekne něco ošklivého. Poslední dobou stále řešíme jednu věc. On mě prosí, že už nemůže a že potřebuje být alespoň jeden den v týdnu sám, že už má vztek a potřebuje si ode mě odpočinout. Já to chápu naprosto, ale tak neuvěřitelně mě to bolí, že nechce být se mnou. Hned myslím na to, že mě nemiluje, že chce být raději beze mě, ale to není to nejhorší. Jsme spolu už půl roku nonstop vkuse a já jsem si jistá, že to teď nezvládnu ten jeden den v týdnu být sama. Vím, že bude pořád na počítači a na internetu, kde jsou reklamy a videa, která by mi mohli vadit. Budu jen doma sedět a strašně se trápit. Nezvládnu to! Volám už vážně o pomoc, ale nevím, kde ji hledat. Jak to mám zvládnou přejít ten den? Jak si budu myslet bůhvíco neviděl, budu mít hrozná vztek a budu na něj ošklivá. Poraďte prosím. Chtěla bych se s ním dokonce i rozejít, ale to opravdu nedokážu, už jen kvůli tomuhle. Byl by najednou sám a vynahrazoval si to, co nemohl ty roky se mnou. Přijdu si strašně zlá a hrozná. Potřebuji už pomoct opravdu, abych zase chtěla žít. Předem děkuji, že jste to dočetli až sem.

Akceptovaná odpověď

středa, srpen 12 2015, 12:50 PM - #trvalý odkaz