Dlouhodobá únava

Dobrý den,

chtěla bych Vás poprosit o radu. Je mi 24 a už to budou skoro dva roky, co pracuji ve své vysněné práci. Od malička jezdím na koni, jako juniorka jsem, myslím, i docela úspěšně reprezentovala na mezinárodních závodech. Ale se střední školou to šlo jen těžko skloubit, a tak jsem závodění před maturitou nechala. Nastoupila jsem na VŠ na obor úplně mimo koně (protože ač je to jediná věc, která mě baví, tak mi přišlo rozumnější dělat nějaký normálnější obor než chov koní). VŠ jsem zvládla bez větších problémů a i když jsem se dostala na navazující studium, nechtěla jsem v tom pokračovat. Chtěla jsem si dát alespoň na 1-2 roky pauzu a pak si titul Ing. dokončit. I kdyby na jiné škole. Tak jsem začala shánět práci u koní v zahraničí. A dostala jsem nabídku, která se neodmítá. Tak jsem začala pracovat tady v ČR u TOP jezdce, kterého jsem od malička obdivovala a byl mým idolem.

Je to opravdu práce snů, stále mě to velmi baví. Ale také mě to totálně vyčerpává. Ano, je to asi fyzicky i psychicky náročné, ale dělá to spousta lidí a jsou v pohodě. Já jsem po půl roce práce tam zkolabovala. Tenkrát jsem to nepřikládala za vinu práci. Byla jsem měsíc na neschopence, doktoři mě vyšetřili skrz naskrz, ale bez nálezu. A já měsíc ležela doma s velkými bolestmi hlavy (do té doby jsem nevěděla, co to bolest hlavy je). Postupně to odeznělo, tak jsem šla zpět do práce. Od té doby mě hlava bolí často, hlavně když jsem nevyspalá a cítím víc stresu. Což je ale podle mě normální. Letos na jaře jsem se ale cítila zase úplně fyzicky na dně. Šla jsem tedy ke svému obvodnímu lékaři na krevní testy, ty ale dopadly opět dobře. Tak jsem to nijak neřešila. A je to dva týdny, co jsem opět po náročnějším týdnu v práci byla úplně vyřízená (hlava mě bolela jako vždy, záda a ještě jsem měla nějakou virozu, bolelo mě v krku). Šéf mě poslal domů se vyspat. Prospala jsem celý den. Odpoledne jsem se dokopala vstát a došla jsem k místnímu obvodnímu lékaři, aby mi dal něco na tu virozu (pracuji totiž 150 km od svého trvalého bydliště, proto jsem nemohla jít ke svému lékaři). Pan doktor mě v mžiku dokonale přečetl, hned věděl, že viroza není ten hlavní problém. Závěr zněl, že jsem chronicky přetížená a měla bych si v hlavě srovnat, jestli chci být zdravá nebo dělat tuhle práci. A taky že mám začít dělat něco s mýma zádama, jinak to nebude dobrý. Byla jsem z toho v šoku, sice mi neřekl nic nového, ale poprvé mi to řekl z očí do očí někdo cizí, kdo mě viděl poprvé. Vzala jsem si tedy 4 dny dovolené, které jsem jen prospala. Pak jsem šla do práce. Ted jsem dostala dva dny volna, jela jsem tedy domů za rodiči, jak to dělám pokaždé, když mám volno. V sobotu večer jsem přijela, neděli jsem celou prospala, dneska tomu nebude jinak. A večer jedu zpět a zítra opět do práce.

Práce je především hodně časově náročná, nemám pevnou pracovní dobu, to ani u koní nejde. Jsem tam prakticky pořád, 7 dní v týdnu, volno máme 4 dny do měsíce když to jde. Dovolenou budu mít až po sezoně, tj. na podzim. Denně jsem tam jak kdy, někdy 9 hodin, většinou ale déle, jak je potřeba. Kolikrát jsem tam 12 hodin i více. To mi ale nevadí, práce mě moc baví. To je asi i ten problém, nedokážu něco udělat napůl, snažím se všechno dělat co nejlépe a beru si moc osobně, když mi někdo něco vytkne. Chci být prostě dobrá. A asi i jsem, často mě chválí, ale nějak mi to nestačí, chci být ještě lepší.
Nejvíce mi vadí ta každodenní únava. Ráno vstanu a moje první myšlenka je, aby už byl večer a já mohla jít zase spát. I když se do práce těším, tak mě unavuje každý pohyb a mám pocit, jako bych měla na těle závaží. Taky mám absolutní nechuť jakékoliv jiné činnosti, něco večer podnikat s kamarády apod. Moje jediná myšlenka na ideální večer je postel. Nemám v poslední době zájem o nic a o nikoho. Taky nejsem svěřovací typ, od malička všechno dusím v sobě. I když mám s rodičema skvělý vztah, málokdy se jím s něčím svěřím. Ted jsem dva dny doma, zavřená v pokoji a spím. Naši se mě ptají, jestli se mi něco nestalo. Ne, opravdu se mi nic nestalo, jsem jen hrozně unavená. Nejvíc mi vadí, že jsem na ně nepříjemná, to si nezaslouží. Ale nemám vůbec náladu na nikoho.

Rozhodně se nechci té práce vzdát, mám pocit, že je to jediný smysl mého života. Je to to jediné, co mě baví a co umím. A nedovedu si představit, co bych dělala jiného. Ale mám pocit, že mě fyzicky i psychicky ničí.

Myslíte, že bych měla zajít k nějakému psychologovi nebo psychiatrovi?

Děkuji za odpověď

Akceptovaná odpověď

úterý, srpen 18 2015, 07:50 PM - #trvalý odkaz