nesnášenlivost dětí

Dobrý den,

Je mi skoro 34 let. Od narození jsem věděla, že nechci být matkou a vím to doteď. Jsem ovlivněna výchovou bez otce, bez matky. Od 1.roku života až po mých 16 let mne vychovávala despotická babička se sklonem k alkoholismu. Dítě, když každý den poslouchá, jak je špatné, jak kvůli němu všichni trpí, jak všechny obtěžuje a je černá ovce rodiny, jak z něj nikdy nic nebude...následky to zanechá. V mém případě, uzavřenost, nedůvěru, sklon k puntičkářství, panovačnost a nesnášenlivost k dětem. Ale taky píli, vysoké pracovní nasazení, spolehlivost. Babičku jsem nenáviděla a nerozuměla jí.....ale nastala situace, kdy její tehdejší chování začínám ...dá se říct...chápat. Měla jsem 3 vážné vztahy, které ale z různych důvodů skončili.Alkohol, nevěra..podotýkám, že ne moje. Teď je to 3 a půl roku co jsem si našla přítele, spřízněnou duši. Vyhovuje mi ve všech směrech, podporuje mne, miluje, stará se o mne. Ale jak se říká, že nemůže být jen plus, tak v našem vztahu je jedno obrovské mínus. Přítel je rozvedený, což by nevadilo ale jeho exmanželka se rozhodla cca před třemi lety, že se o jejich dvě deti starat nebude a přítel dostal děti do své péče. Tenkrát kluk 4 roky, holka 7let. Jelikož ho miluji, rozhodla jsem se, že půjdeme bydlet všichni spolu, jako rodina, že mu s dětma pomůžu. Nebylo to neuvážené rozhodnutí, dost jsem nad tím přemýšlela a věděla jsem, že když to neudělám takto, příjdu o něj. Bohužel, ať se snažím jak chci najít si cestu k dětem, nejde to. Nemám k ním žádný vztah, netěším se na ně když od někud příjdou, lezou mi krkem. Pořád mi v hlavě běhají myšlenky jak by to bez nich bylo úžasné. Připravili mne o svobodu, o pořádek, o klid, o čas..a pořád připravují. Nikdy jsem k dětem netíhla, ale doufala jsem, že to nějak zvládnu.Bohužel se topím sama a potají v depresích. Přítel ví, že jeho děti jsou pro mne přítěž. Přesto spolu zůstaváme, jelikož víme, že patříme jeden k druhému. Tyto mé pocity mu už neříkám, vím že ho to bolí. Vůbec nevím co mám dělat. Jestli ho mám opustit a žít si život bez něj...anebo mám zůstat ve vztahu ve kterém se trápím jen kvůli dětem. Vím, že svůj postoj k nim nezměním, vím, že jiná nebudu. Vím, že lásku k ním si nevyčaruji. Babička byla stejná. Starala se o mne jen z pocitu určité zodpovědnosti. A to samé jsem teď já. Už jí rozumím a nezlobím se na ní. Kdyby žila, řekla bych jí to. Žiji s člověkem, který mne naplňuje. Bohužel s příteží, která mne psychicky strašně vycucává.
Budu vděčna za Váš názor.

Akceptovaná odpověď

pátek, srpen 21 2015, 12:05 PM - #trvalý odkaz