Je mi 32 let, pracuji v dopravě. Od malička mám problém s nízkým sebevědomím, stydlivostí, uzavřeností. Nedokončil jsem studium na vysoké, přestože jsem na to schopnosti měl. Mám slušně placenou práci, koupil jsem si byt, auto. Ale často si říkám, že je mi to k ničemu. Žiju sám, stranou od lidí, mám jen pár přátel. Můj život je totálně stereotypní. Každé ráno vstanu a jedu do práce, večer zase přijedu zpět do prázdného bytu, kde se zavřu a vylezu z něj zase druhý den ráno. Připadám si někdy, jako zavřený v nějaké krabici. Když jsem někde ve společnosti více lidí, mluvím málo. V poslední době jsou pro mě náročné i setkání s kamarády. Špatně navazuji rozhovor, nedokážu se uvolnit (snad jen pomocí alkoholu), abych se dokázal stejně dobře bavit jako ostatní, nějak to prostě nedokážu. Je to takový zvláštní pocit, kdy vím, že bych měl něco říct, ale prostě mě nic nenapadá. Většinou se jen blbě usmívám, a na otázky toho druhého odpovídám krátkými holými větami. Menší problém mívám v menším kolektivu (tak 3-5 lidí), které dobře znám. Mám problém i se situacemi, které mi dřív problém nedělaly – zajít něco vyřídit na úřad, mluvit nebo něco dělat před více lidmi (i když jsou to lidi, které znám), setkání s více lidmi... Vždy, když se blíží nějaká trochu náročnější situace, trochu mi buší srdce nebo se potím. Vždycky si říkám, že jsem asi na hlavu, že to není normální. Mám trochu problém s mluvením, zvláště v poslední době mluvím hodně tiše, někdy i trochu drmolím (ale je to dle mého čistě psychického rázu), hlavně když jsem nervózní. Samozřejmě mám problém si někoho najít. Všichni mi říkají, že pro to nic ani nedělám, to je určitě pravda. Problémem je mé nízké sebevědomí a velký stud. Než bych někde nějakou ženu někde oslovil a riskoval neúspěch, raději se tomu vyhnu. Za celý svůj život jsem měl vlastně jen jeden vztah, bylo to kamarádkou, kterou jsem poznal v práci a až po nějaké době se to nějak přelilo ve vztah. Ale i ten brzy skončil krachem. Neumím říct, že mi něco vadí. V práci trávím každý den 12h, neustále jsem na telefonu, ale nedokážu se vzepřít, říct šéfovi od plic, že mi to štve. Když ode mě někdo něco chce, vždy souhlasím, podřídím se. I Když se mi zrovna nechce. Když si musím vybrat mezi dvěma (nebo dokonce více) možnostmi, přičemž není ihned jasné, která je lepší, neskutečně váhám a nejsem schopný se rozhodnout. Když si jdu do obchodu koupit třeba boty, jsem schopný vybírat třeba hodinu, váhám třeba mezi hezčími dražšími a levnějšími. Neustále něco zapomínám – telefon, peněženku, klíče... Jsem tím už pověstný a bývám kvůli tomu často terčem posměchu, jenže se to neustále opakuje a vůbec nevím jak to změnit. Něco si řeknu, že udělám a za 5 minut o tom nevím. Dále jsem pověstný svými pozdními příchody. Jsem schopný přijít někam třeba i o půl hodiny déle. Vůbec nevím, jak to změnit. Mám problém udržet pozornost, často se mi stává, že na mě někdo mluví a já ho nevnímám, myslím v tu chvíli na něco jiného. Stávalo se mi to i ve škole při vyučování, ze kterého jsem nepamatoval většinou nic. Někdy se díky tomu ztrapním, když se zeptám na něco, o čem se mluvilo před 5 minutami. Už od útlého dětství jsem byl neustále zasněný, ponořený do své fantazie, měl jsem takový svůj vlastní svět, pořád jsem o něčem snil.Hlavou mi nestále proudí tok myšlenek, který mě často tak pohltí, že přestanu vnímat, co s okolo děje. Odvádí mě to od dokončení jakékoliv činnosti. Nemám skoro žádné záliby. Jsem schopný třeba i většinu dne doslova zabít surfováním na internetu nebo sledováním televize. Už od malička ve srovnání s ostatními jsem byl méně fyzicky zdatný a šikovný prakticky na všechno. Při tělocviku jsem zaostával za ostatními, při nějaké kolektivní hře jsem byl tím, kdo to ostatním kazil. Dodnes píšu nečitelně, že má skoro každý problém (včetně mě) to po mně přečíst. Spoustu praktických činností jsem se ani nenaučil Mám problém se přinutit i k naprosto obyčejným věcem – uklidit si doma, zajít nakoupit. Co vysloveně nemusím hned udělat, neustále odkládám. Mám pořád v něčem nepořádek, doslova chaos. Účtenky, složenky, dokumenty končí někde zaházené v šuplíku. Párkrát se i stalo, že jsem něco kvůli tomu zapomněl zaplatit. Všechny věci okamžitě odhazuji na nejbližší místo a tím pro mě v tu ránu přestanou existovat. Nedokážu si nějakou činnost pořádně naplánovat, když něco začnu dělat, dělám to strašně chaoticky, nesystematicky. Když mám řešit víc věci, přeskakuji od jedné věci ke druhé, často dělám chyby z nepozornosti. Veškeré povinnosti pořád odkládám. Už nějakou dobu si uvědomuji, že už to takhle dál nejde, že se sebou musím něco udělat. Před časem jsem narazil na článek o poruše pozornosti v dospělosti a začal si na to téma shánět informace mám dojem, že to na mě absolutně sedí. Prý se to často kombinuje s nějakou další poruchou – což by mohly být v mém případě problémy se sebevědomím, nesmělostí atd. Většina webů na internetu odkazuje na instituce zabývající se ADHD v dětství. Nevím, kam se vlastně obrátit, na psychologa nebo rovnou na psychiatra - případně jak vyhledám toho správného, který mi bude schopen s těmito problémy pomoct?

Akceptovaná odpověď

pátek, červenec 03 2015, 12:34 PM - #trvalý odkaz