Dobrý den,
je mi 19 let a letos jsem v maturitním ročníku gymnázia. Na první pohled se i mě samotné zdá, že mám vlastně skvělý život. Letos dokončím osmileté gymnázium, snad se dostanu na vysokou školu, mám kolem sebe spoustu lidí.

Když mi byli dva roky, rodiče se rozvedli. Od té doby žijeme s mámou a s mými prarodiči. Doteď jsem si to nijak nebrala, prostě to tak bylo. Každých čtrnáct dní k tátovi na víkend, jinak doma. Poslední dobou je mi ale hrozně smutno, úzko. Dochází mi, že i když mě má táta určitě moc rád, nikdy se nesnažil, neptal se co potřebuji. Ani mamky když jsem byla malá. Nestaral se kam půjdu do školky, do školy, jestli půjdu na gymnázium, nebo ne. To všechno mamka. Moc mě to trápí. Navíc od malička jsem vnímala, že máma tátovi nikdy nezapomene co udělal. Vždycky mi říkala ,,a řekni mu že bys chtěla/potřebovala tohle, ale neříkej mu že jsem ti to řekla já". A teď, když jsem starší pořád říká, že je to ubožák, že se stará jenom o to, aby jsme se náhodou neměly líp než on. Vždycky mi přišlo že přehání, ale poslední dobou je to přesně naopak. Když se mu snažím svěřit s tím, že mi nejde matika, že se bojím přijímaček a že bych potřebovala doučování, ani se nezeptal jestli už jsem někoho našla, koho, kolik to bude stát. Vždycky mě vyslechne a hned jak domluvím, začne mi vykládat, co dělal o víkendu, jak se má babička s dědou z jeho strany a jak rostou moje dvě polovlastní sestry.

Všechno co jsem napsala výše v sobě dusím, protože mámě se svěřit nemůžu a podobně staré sourozence nemám. Navíc to teď skřípe i mezi mnou a mámou. Pořád mi tvrdí, že se chovám jako sobec, že jí skoro s ničím nepomáhám. Z mého pohledu se ale opravdu snažím pomáhat s domem a zahradou. Mám o ní strach. Neustále naříká jak je sama (přítele neměla asi od mých osmi let), jak nikdy v životě neměla peníze na to co by si opravdu přála a jak až zestárne, tak bude osamělá.
Není nic platné jí přemlouvat, že spolu vyrazíme do společnosti, ať zkouší posílat životopis a shánět lépe placenou práci. Teď mám navíc o víkendech přípravné kurzy k přijímačkám a pokaždé když odcházím slyším ,,a já tady zase budu celý víkend čumět sama do zdi". Strašně mě rozčiluje že takhle rezignovala.

Abych to shrnula: k tátovi teď skoro nejezdím, protože toho mám hodně do školy a máma navíc pokaždé vyvádí. Máma je v permanentní depresi, doma se pořád hádá s babičkou a s dědou. A já jsem ve stresu, protože mi dává zabrat škola, ale když to říkám rodičům, tak tátu to nejspíš nezajímá, protože mi na to nikdy nic neřekne a máma tvrdí že to moc řeším.
Nemám se s tím vším komu svěřit. V noci nemůžu spát. Bojím se že mě život v neúplné rodině kde vždycky byly napjaté vztahy poznamenal. Zkoušela jsem si psát deník, ale vůbec to nepomohlo. Navenek jsem veselá holka, která má dobré přátele a spoustu koníčků, ale uvnitř cítím prázdno, nikdo mi nerozumí. Už bych chtěla začít žít vlastní život. najít si přítele a později založit rodinu. Chci mít vlastní příjem a neřešit jestli táta zase poslal pozdě alimenty. Nevím jak z toho ven... Jsem strašně sama :( můžu se leda tak vybrečet do polštáře...

Akceptovaná odpověď

pondělí, prosinec 01 2014, 07:38 PM - #trvalý odkaz