Dobrý den,

obracím se na vás s žádostí o radu, protože netuším, co si dál počít. Asi popíšu podrobněji naši situaci, otázku na koho se obrátit položím až nakonec. Předem se omlouvám za délku textu.

Mám manžela, kterého mám opravdu hluboce ráda. V současné době žijeme již druhý týden odděleně, protože se tak rozhodl. Poslední rok se hodně změnil a mohu-li soudit, připadá mi to jako typický stav vyhoření. Oba chodíme do práce, a pak po práci ještě oba pracujeme společně na jednom projektu, kdy je potřeba pravidelně komunikovat s lidmi a řešit jejich problémy - zapomenuté údaje, hádky a rozkoly a celkový systém podpory apod. Nemusím popisovat, že lidé se (nejen na internetu) neumí chovat a jejich reakce jsou často hodně nepříjemné. Můj manžel se za poslední roky hodně změnil. Ztratil iluze a začal se chovat nadřazeně a povýšeně. Mimo to je to práce na několik hodin denně, takže trpěl jak náš vztah - minimum společného času, kdy jsme se věnovali jen sami sobě, tak jsme měli oba i velký spánkový deficit.

Tuhle změnu v jeho chování jsem sledovala delší dobu a i když jsem na ni manžela upozornila a i když jsem se později snažila problém řešit ze své strany, bohužel jsme nebyli úspěšní a jeho stav se nejspíš nadále prohluboval, byť sám tvrdil opak. Navíc jsem si nebyla jistá, zda nejde jen o můj dojem, zda nejsem i já sama přepracovaná, a tak nevidím věci, které "ani nejsou". Řekla jsem si, že mu dám čas, že zvolníme a že to snad časem samo odezní. Ale nestalo se. Situace se vyhrocovala a zatím co já žila v domnění, že se vše lepší, protože jsme od druhé práce (podnikání) pozvolna upustili oba dva a trávili více času spolu i s našimi společnými přáteli, můj manžel se dál uzavíral do sebe a problémy, které v sobě měl, se mnou, ani nikým jiným neřešil. (Manžel je poměrně uzavřená osoba, ale nikdy jsme neměli problém si o čemkoli promluvit, když jednoho nebo druhého něco trápilo - proto jsem vážně netušila, že se něco děje.) I proto pro mě byl obrovský šok, když mi před 2 měsíci na závěr jedné relativně příjemné kavárenské debaty, nejen o "naší budoucnosti" a možném plánování rodiny, pověděl následující: Sdělil mi tehdy své obavy ohledem financí, když jsme teď odkázáni na jedinou práci oba dva (přeci jen naše finanční nároky budou muset být omezeny s ohledem na finanční možnosti), že ho netěší hlavní práce, nejen kvůli tomu co dělá, ale i kvůli platovému ohodnocení, a také kvůli žádné možnosti kariérního růstu. Pověděl mi také o tom, že ho naše podnikání už fakt štve (situace kolem podniku byla vážně naprd), pověděl mi i o tom, jak se cítí bez šťávy a chuti do života a celou diskuzi korunoval tím, že se mi pověděl, že mnou do budoucnosti nepočítá, že nechce tedy mluvit ani o rodině, ani o případné hypotéce atp. Asi nemusím popisovat, jak mi spadla čelist. Během pár dnů nás čekalo 2. výročí svatby, 14. výročí, co jsme spolu. Jsme bezdětný pár, který žil pro práci, abychom zajistili rodinu, takže krom drobností zcela bez závazků. Místo řešení této situace ale následovalo trápení kolem rodiny, kdy partnerovi začal umírat hodně blízký člověk, a tak jsem naše "potíže" trpělivě a s pochopením odsunula na druhou kolej. Tehdy jsem měla pocit, že je to tak správné a fér.

Po Vánocích jsme se s přáteli chystali na společnou dovolenou, kterou jsme ale strávili každý sám. Manžel se mi vyhýbal a krom nocí, které jsme zpravidla trávili v jedné místnosti (někdy sami, někdy byly pokoje pro více osob), jsme spolu strávili skutečně jen pár vzácných okamžiků, které někdy byly skvělé a jindy měly určitý nádech nechuti. Považovala jsem to za důsledek situace doma s umírajícím člověkem, kterou na dálku bohužel mohl jen přijímat, ale nijak pomoci. Tolerovala jsem jeho přehlíživé i odmítavé chování, protože jsem sama zažila ztrátu blízkého člověka a vím, jak náročné to období bylo pro mě. Byla jsem smutná, ale nevyčítala jsem. Nicméně dnes, zpětně, mám dojem, že se manžel už tehdy rozhodl, že to takhle dál nejde. Tím, že mi v kavárně řekl, co cítí, se vlastně už jen připravoval na konečné rozhodnutí odejít, byť o tom sám možná ani nevěděl. Následující situace byla taková, že po návratu domů jsme spolu strávili ještě další 3 týdny - pekla. Nehádali jsme se, i když i na hádky došlo, ale pokoušela jsem se z něj vypáčit, co se děje, proč ta změna a to odmítání. Každý pokus o "řešení" a komunikaci problémů ale jen zvyšoval ledovou zeď, kterou mezi nás manžel postavil. nakonec mě už nebyl schopen ani obejmout, ani pohladit a choval se ke mě hůř než k zatoulanému psovi. Situace byla neúnosná pro nás oba a tak se jeden večer sebral a odstěhoval se.

V současné době se má situace tak, že si hrozně chybíme a jsme fyzicky i psychicky zdeptaní z toho "rozchodu". Oba nás trápí psychosomatické potíže od nejezení, přes nespavost, u mě zrychlený tep, až po celkovou apatii, občasné deprese a úzkost. Vím moc dobře, že mě má manžel stále moc rád, že mu hrozně záleží na tom, abych byla v pořádku a má plný zájem na tom, aby se mi dobře vedlo. Je to oboustranný pocit. Ale momentálně spolu nedokážeme být. Oba jsme trávili tolik času spolu a přitom tak málo, kdy jsme byli skutečně spolu, že jsme se vzájemně ve vztahu přidusili. Pro nás oba je rozchod velmi bolestný, ale já se k němu postavila zdravě - více sportuji, trávím většinu času venku s přáteli a poznávám nové lidi, zapisuji se na nové činnosti. Manžel se opět začal naplno věnovat práci formou "čím více práce, tím méně musím myslet na své pocity". Po práci zasedá doma k PC a hrává hry, opět aby nemusel přemýšlet. Uzavřel se před lidmi a s nikým moc nemluví. O našem problému řekl své rodině a nejspíš dvěma blízkým kamarádům, ale znovu se k tomu již nejspíš nevrátil. Dělá všechno proto, aby zapomněl a aby překonal rozchod, který on sám považuje za definitivní a nevratný. Pro mě není tak snadné to přijmout už z toho důvodu, že jsem k celé situaci přišla jako slepá k houslím. Jediný důvod rozchodu uvedl ten, že už mě nemiluje, ale přesto mě má hrozně rád. Jako spolubydlící a kamarádku. Já si myslela, že dlouhodobý vztah, kde nechybí opora, důvěra a láska (ne zamilovanost, ale trvalé "mít rád - upřímně a hluboce") je po 14 letech vztahu normální. Teď nevím, co si myslet. Jedno ale vím jistě. Pokud si je jistý, že se mnou být nedokáže, nemůžu mu stát v cestě. A nebudu. Mám ho moc ráda na to, abych koukala, jak se po mém boku trápí. A sama bych nedokázala být ve vztahu z lítosti. Ale bolí mě, když vidím, jak se ještě víc uzavírá do sebe, nikam nechodí a místo toho, aby se se stresem vypořádal, utíká do online světa. Tímhle jeho syndrom vyhoření prostě nezmizí. Já se samozřejmě mohu pokusit ho znovu okouzlit, znovu mu ukázat, co je to partnerská láska, a že nám láska ve vztahu rozhodně nechybí, ale on ji není schopen ani přijímat, ani dávat. Vidí všechno kolem sebe černě, pesimisticky. Sám mi řekl, že v našem rozchodu není jiná žena a že chce být hlavně sám. Že si ani není jistý, že je vhodný člověk pro vztah. Ten kluk má prostě problém, s kterým si neumí poradit a nejspíš ani neví, že ten problém má. Ráda bych mu pomohla, ale nevím jak a proto se obracím na vás.

Jak vážný je tedy tento syndrom vyhoření, když už nejspíš přešel do fáze trvalého únavového syndromu, protože zde je velký spánkový deficit v důsledku stresu z rozchodu a spojený s nespavostí? Jak a kde řešit takhle závažný problém a na koho se obrátit? Předem moc děkuji za každou radu i za vaši podporu. Uvědomuji si, že zde je každá rada drahá, ale budu vděčná za jakoukoli odpověď.

Akceptovaná odpověď

úterý, březen 10 2015, 07:23 PM - #trvalý odkaz